Tak prvně - fotky do předchozích článků jsem ještě pořád nedodala. Vím, slíbila jsem to. Bohužel, nezbývá mi na to čas. Nějaký rýpal by mohl mít připomínku, že když stíhám psát článek, mám čas i na fotky. Není tomu tak, drazí rýpalové... Bylo to buď a nebo a bitvu vyhrál článek.
Jak bylo na konci předchozího článku předesláno, sešla jsem se s D., dále už jen veverka. Viděli jsme se všeho všudy třikrát. I tak jsem ho stihla provést, téměř, veškerým prostředím, ve kterém se medvěd nejčastěji pohybuje. A to jenom proto abych zjistila, že to přes veškerou snahu uživatelů, není ten pravý pro mě. Byli jsme v Artu, na vernisáži výstavy a v parku. Vůbec nikde nevyčníval natolik, abych byla ochotná si ho všímat (už jeho výška mu ve vyčnívání brání, ale o tu nejspíš zase až tolik nejde). V Artu jsem si připadala jako v zoo, kde se přišel někdo podívat na mluvícího medvěda a jeho precizně propracovaný monolog. Po celou dobu jsem se nedokázala odprostit od myšlenky, že chci, aby se mnou v mé nejoblíbenější kavárně, seděla N. a mohly jsme nerušeně někoho pomlouvat. I ta nudná kniha, kterou jsem měla v batohu by byla zábavnější. Dialog jsem stejně vedla jenom se servírkou, při hádce na téma "medvěd za sebe nenechá nikoho platit, takže to laskavě přepočítejte".
Druhá snaha, o oblíbení veverky, nastala cca o týden později, kdy jsem jej pozvala na vernisáž výstavy s názvem Tituly došly. Nemohla jsem si v tom šíleném vedru odpustit sukni a boty na podpatku, takže jsme byli takový pochybný párek, který se nějakým nepochopitelným způsobem ocitl v Domě umění, mezi lidmi, kteří rozumí umění. Černovlasý P., který byl jedním z těch šťastných absolventů Ateliéru reklamní fotografie, poznamenal, že jsme na něj působili, jako utečenci z ústavu pro duševně choré. Já, neschopná ukojit své fotografické chutě, fotící pro jistotu úplně všechno a můj věrný "ocásek". Určitě dvojka k popukání... Umět se přenášet v čase, koupím si popcorn a colu a letím se na svoji snahu uprchnout veverce, šupem podívat.
Na našem třetím srazu, na dece v parku, kdy jsem neměla zrovna dvakrát náladu si vykládat sama se sebou, jsem pomluvila kluka, který mi zabral můj strom, takže ještě víc zkazil, už tak, zkažený den a vytratila jsem se na autobus.
Veverka radši píše než mluví, takže jsme se přes facebook dohodli, že bude rozumnější zůstat pouze přáteli. Opustíme jej proto teď a přeneseme se k těm více nadějným mužům.
M. (pes), je docela sympaťák (zadaný, mladší než já - agrrrr... budoucí ajťák - ach). Pokud se mně, během pár let, nepodaří uhnat zelenookého, tak ho požádám o ruku. Dokonce o tom i ví a pořád se se mnou baví, to není takový zbabělec, jak tygr. :D Byli jsme spolu v kině na Velkého Gatsbyho. Předchozí věta, hlavně její konec, stačí k tomu, abych zapomněla, že nějaký pes vůbec existuje a v myšlenkách mně okamžitě naskočí vzpomínka na dva muže. Tobey a Leo. Charismatičtí muži, jejichž velké přátelství se nezapomnělo promítnout do filmu, mě připoutali k sedadlu číslo 8. a po 142 minutách strhujícího veledíla, mě, mrtvý Leo a truchlící Tobey, vykopli z mého sedadla. Celou uplakanou a s životním cílem, že pokud umřít, tak s pocitem, že mě miluje ten koho já ! Carey Mulligan byla k pomilování, dokonce i Edgertonovi jsem věřila každé slovo a to jsem si myslela, že mu nikdy nebudu schopná přijít na chuť. Baz Luhrmann opět předvedl, že to na režisérském křesle prostě umí a patří mu velká hluboká poklona.
Další muž, se kterým jsem trávila svůj drahocenný čas, je můj docent. Trávím s ním tolik času, že bych ho mohla požádat, aby se ke mě nastěhoval a vyšlo by to úplně nastejno. Začínám na něj být alergická, snad víc než na veverku. Neustále na mě tlačí, abych konečně doměřila a zpracovala výsledky. První část mu, díkybohu za to, splním už zítra. Na výsledky si chlapec ještě počká. Je to přece PRÁZDNINOVÁ brigáda, které jsem obětovala celé zkouškové a svoje nervy, takže mám právo se mu na to z vysoka vys... vykašlat... a věnovat se zkouškám, páč to jinak nedopadne dle představ a medvěda vykopnou ze školy.
Tím se dostávám k hnusné pravdě, že jsem úplně pokazila zkoušku z Organické chemie. Písemná část mně utekla o 21 bodů a na ústní jsem radši ani nešla, stejně to nemělo cenu, když jsem věděla, že písemku nemám. Svitla mi ovšem jiskřička naděje a není všem dnům konec. Krom toho, že když půjdu plakat do správné místnosti, dostanu další termín, je tady možnost přesunutí předmětu do dalšího ročníku. Sláva tomu kdo to vymyslel a sláva těm klukům, kteří taky neudělali organiku a tahle finta fň jim, na rozdíl ode mě, neunikla, protože čtou nařízení děkana. Já taky, ale většinou mě to na třetí straně přestane bavit a jdu prokrastinovat jinam. :D
Aby to nevypadalo, že jsem ňouma, který není schopný udělat žádnou zkoušku, tak Vám drazí čtenáři, musím oznámit, že se medvědovi zadařilo zmáknout další zkoušku. Procesní inženýrství bylo zdárně pokořeno, "E"xcelentním výkonem, a já jsem na sebe šíleně moc hrdá. Pomohla tomu snad i přítomnost zelenookého, který mi nosí štěstí a už se neskonale těším na příští týden, kdy s ním mám další zkoušku. Po zkoušce jsme spolu, při příležitosti mých narozenin, na (bývalé mojí a tygrové) lavečce, vypili flašku vína. Tentokrát, naštěstí, nebylo půl šesté ráno, nepadal sníh, nikdo nás nerušil v nejlepším a hlavně jsem měla mnohem lepšího společníka, než kdy tygr může být...
10. července jsem měla, už zase, narozeniny. (Tygr mi popřál, zajímavé že.) Letos je oslavuji nějak přehnaně dlouho. Začala jsem s rodinou týden před, mám za sebou pět oslav a ještě pořád mám zájemce na slavení. Samozřejmě mně to nevadí, aspoň mám omluvu na holdování alkoholu. Co je trochu horší je, že za můj věk už by se styděl i Metuzalém, takže na Radě starších, bylo navrhnuto, abych se k němu přestala přirovnávat. Zvyk je ale železná košile, takže bude ještě nějakou dobu trvat než si odvyknu. :D Chtěla jsem, jako i minulý rok, sepsat shrnutí uplynulého roku, ale když jsem kvůli ptákovi našla to minuloroční, tak jsem usoudila, že to nemá cenu. Za rok už budu mít stejně úplně jiný pohled na uplynulé události a jenom bych se tím zdržovala od práce.
Na facebookovou stránku mého blogu Vám dám, pro zasmání, minuloroční shrnutí medvědova roku. A v případě, že nebudu mít někdy příště o čem psát se objeví i zpětný pohled na červenec 2012 - červenec 2013.
Snad jsem nezapomněla na nic podstatného, pokud ano, tak si o víkendu trhnu trochu času a bude pokračování. Jak to tak sleduju, jako vždy je toho až moc, takže přestanu spamovat, přidám fotky z událostí uplynulého měsíce. Na závěr šoupneme, jako vždy, nějakou pecku a já se půjdu opět věnovat dohánění povinností.
Mějte se a smějte se, drazí čtenáři ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat