Ani to není tím, že bych neměla co spamovat, protože se toho stalo opravdu hodně, ale spíš tím, že jsem neměla potřebu to někam psát. Všechno, co jsem cítila a chtěla někomu sdělit, jsem prostě řekla... Ano, medvěd se konečně chová jako dospělá žena, a ochotně se staví tváří v tvář všem a všemu ! Dokud jsem se bála postavit svým kostlivcům ve skříni, pořád mě tížil na srdci obrovský šutr, který jsem s sebou musela všude tahat a najednou tam ten šutr není a já mám pocit, že můžu lítat (nezačala jsem fetovat :D). Takže krom předsevzetí o blogu se snažím své předsevzetí dodržovat. Teda, předsevzetí o tom, že se budu víc učit a míň prokrastinovat, jsem začmárala už druhý den, protože na to by nestačila ani má silná vůle (která samozřejmě neexistuje), natož nějaké předsevzetí ! :D (Ale zkoušku z Analytické chemie jsem udělala a to je podstatné. Trochu mě teda mrzí, že jsem se kvůli tomu nestihla rozloučit s Nat., ale ten půl rok snad uteče jak voda a bude zase zpět.)
Proč teda zase spamuju, když už nepotřebuju nic psát ? Protože existuje člověk, kterému nemůžu žádným způsobem říct, co si o něm myslím. (Teda mohla bych, ale zapomenu-li na všechny chutě navštívit ho doma, tak není jiná možnost.) Takže se sluší poslat Jakuba Benrotha, do věčných lovišť, aspoň tímhle způsobem.
Pokud se k tomuhle článku, milý Jakube, někdy dostaneš, tak se 9. únor 2014 zapisuje do dějin jako den, kdy jsem se s Tebou konečně dokázala rozloučit a jít dál. Ráda bych se ti v prvé řadě omluvila za to, že jsem ti údajně zničila život. Ale to ty mně přece taky! Počkat ne, ty jsi mi život nezničil, každý svého štěstí strůjcem jest!, takže pokud si myslíš, že jsem ti zničila život, fajn, já ti to neberu. Házet vinu na druhé je snadnější a tobě to vinění ostatních, za Tvé selhání, šlo vždycky skvěle. ;)
Sedmý muž v mém životě a rozhodně jsi byl zatím nejšťastnější volbou. Opravdu! Na naše první setkání, a na básničku, kterou jsi mi ten den složil, i na těch pár měsíců, než jsi se vypařil do Anglie, budu vždycky ráda vzpomínat. Nikdy mě nikdo před Tebou nedokázal učinit tak strašně šťastnou. Na druhou stranu, mě ale nedokázal nikdo jiný, tak strašně moc deptat a ničit. A hlavně za to deptání a trýznění ti patří můj hluboký předkloněný dík! Nikdy bych bez Tebe nebyla tím čím jsem teď. Vyrovnanou, sebevědomou ženou, která dokáže milovat sebe i svět kolem... šmarja, už to začíná směřovat k prohlášení - jsem silná emancipovaná žena a můžu se nechat přijat mezi nadějné feministky... radši dál.
Nejsi a nikdy jsi nebyl nic jiného než to, co jsem od života tehdy chtěla. Strašné je, že mi trvalo bezmála dva roky než jsem si to dokázala uvědomit a deset měsíců, než jsem ti dokázala odpustit, že jsi mě 7. dubna opustil a nechal mě napospas mému osudu samotnou, s jedinou zprávou na společném chatu, s dalšími pěti lidmi, na facebooku. Ani si nedokážeš představit, jak šíleně moc jsi mě tím ranil. Jenže ty jsi mě nenechal samotnou, nechal jsi mi to nejdůležitější na světě. To, co ty teď vlastně nemáš - opravdové přátele. Nejúžasnější ženy na světě bych nikdy nepoznala, kdyby Tebe nebylo! Vlastně k tomu všemu napomohla, tak trochu válka o lepší holku, mezi Tebou a ptákem... (vtipné je, že pták se oženil s absolutní krávou, a ty, no, co si budeme vykládat, ty jsi to taky zatím moc nevyhrál a nejspíš ani nevyhraješ. Jsi totiž stejný sabotér sebe sama a svého štěstí, jako já, takže si, dřív nebo později, najdeš opět někoho jako jsem já...)
Jenom tak mimochodem, všechno nejlepší ke včerejším narozeninám. Třeba ti v tom Tvém 24. roce života, bude naděleno něco málo přátel (nemyslím tím nikoho z té haldy známých, které máš.. k čemu ti vlastně jsou, když o tobě nikdo z nich nic neví a nikdo z nich tě nemá rád?), schopnost chovat se k ženám, jinak než ke kusu hadru (čímž si pak třeba i zasloužíš mít nějakou přítelkyni, která ti nakonec neudělá ze života peklo) a hlavně jiné než to tvoje odporně kamenné srdce. Na zdraví jsem ti už připila až moc ještě předtím, než jsem sepsala tento článek. Proto už nezbývá než říct, že jsem tě opravdu milovala a snažila jsem se být tou, kterou budeš taky milovat (vím, že jsem to svoji snahou dokázala jenom kazit), ale už pro Tebe není místo v mém životě, ani v mém srdci. Chci žít a to můžu jedině, když na Tebe přestanu pořád myslet. Tobě jsem se já určitě vryla do paměti, tak dobře, že nepochybuju o tom, že na mě budeš myslet ještě v hodně pokročilém věku a ukazovat moji fotku vnoučatům, se slovy, že tahle čarodějnice ti ukázala jaké můžou být ženy svině a o to přesně tady vlastně šlo - nedat ti šanci, aby jsi na mě zapomněl...
PS: Pozdravuj ode mě moje plyšáky a Půa na povlečení i toho Tvého.
PSS: Kdyby jsi jednou nevěděl, co s tím červeným obrazem nad schody, tak tě ještě jednou, naposledy, ráda uvidím! Můžeš si místo něho pověsit ty obrázky, co jste s bratrem malovali, když se ti ten červený, tak moc nelíbí. Moje srdce pro něj plane stále.
Tygře změň se, měj se a směj se.
Žádné komentáře:
Okomentovat